Řvoucí Ještěr

Je úžasné jak nevinný název básnické sbírky nepříliš známého britského autora dovedl pojmenovat asi nejhorší stránku lidské povahy, onu pověstnou neschopnost uvěřit tomu, že zde nic, natož my sami, není napořád. Člověk a zejména jeho mysl je plný rozporů. Na jedné straně jsme ochotni uvěřit mladíkovi v obleku s úlisným úsměvem, který nám nabízí hrnce s prý padesáti procentní slevou a na straně druhé nedovedeme a ani nechceme alespoň přemýšlet nad možnostmi našeho konce, které se nás bezprostředně týkají. „Na špatné se nemá myslet“ tvrdí mnozí, „konec jednou přijde, tak ho nechte, nic s tím nenaděláte“ říkají jiní. Nemohou se snad více mýlit, je se třeba dívat kolem sebe, o možnostech svého konce přemýšlet a zejména se jim snažit zabránit. Přesto bezstarostnost a odmítání byť i jen nahlédnutí do možná špatné budoucnosti převažují a je se třeba ptát, proč tomu tak je? Je prokázáno, že v dnešním světě vděčí drtivá většina lidí za své informace o dění kolem sebe masmédiím. Již to není kupec, který vždy po příjezdu do vesnice vyprávěl u pinty piva kde všude byl a kde že se zrovna vede spor mezi panstvem. Dnes jsou to televize, internet a noviny, které nám říkají, co se kde děje a zároveň ovlivňují i náš postoj k dané události. V totalitním státě jsou masová média dokonalým nástrojem ovládání lidí, vhodně zabarvené zpravodajství, účelově vybrané pořady a lidé doopravdy uvěří tomu, co vláda chce. Ale jak tomu je ve světě, kde vláda média neovládá? Ano, každý naivní seriál z novinářského prostředí nám ukazuje, jak novináři jdou tvrdě za pravdou a pravdu ukazují přes všechny překážky. Situace je však zcela jiná, i svobodná média jsou ovlivněna a podle zdroje svého ovlivnění ovlivňují ve zpětné vazbě i své posluchače, diváky či čtenáře. Ptáte se, kdo a jak svobodná média ovlivňuje? U médií ovládaných politickou stranou, uskupením či s vedením, které je politicky angažováno je to jasné, ale jak tomu je u skutečně nezávislých médií? Každé médium u nás je závislé na lidech, kteří ho čtou, poslouchají či sledují. A to je onen hlavní důvod přátelé. Lidé nemají rádi špatné zprávy. Rádi slyší o pěkných věcech. I onen kupec kdysi dávno již po druhém pivě skončil u vyprávění o krásách cizinek či o nádherách cizích měst. A tak máme noviny či televizi plnou zpráv takřka bulvárního charakteru, první stránky plní fotky známých osobností a skutečně důležité zprávy, které možná ovlivní chod našeho světa na desítky let zapadnou. „Hohoho, brzdi chlapče, brzdi“ ozvou se jistě někteří „kde jsi na tohle přišel?“ budou se jistě ptát. A tak abych podložil své tvrzení uvedu příklad. V říjnu vypukla v plné intenzitě krize v Pákistánu, 3. listopadu prezident Mušaraf vyhlásil výjimečný stav. Tohle že má být můj příklad? Vždyť co je komu do země složené z poloviny z hor a z druhé poloviny z pouště, značná část lidí ani pořádně neví, kde Pákistán je. Už jenom to jméno „Pákistán“ u většiny lidí vyvolá leda tak představu usměvavého prodavače kebabu někde v pražských uličkách. A přesto je to důležitá zpráva. Jedna z nejdůležitějších v této době. Proč přisuzuji takovou důležitost zprávě o napětí v zemi na jiném kontinentu, kde je navíc jisté napětí zcela běžné? Protože Pákistán je jedna z mála zemí mající jaderné zbraně. Čtyřicet až sto hlavic uložených v základnách uprostřed pouště. A ve stejné zemi je mnoho a mnoho lidí, kteří nás chtějí zničit. Ano, onen sympatický prodavač na Starém městě nás má možná rád, ale jeho bratranec v Pákistánu možná právě v tuhle chvíli plive na americkou vlajku a slibuje nám smrt z čisté nenávisti. A tenhle povedený bratranec má možná dalších padesát příbuzných stejného smýšlení a taky má spoustu přátel a přátel jeho přátel a přátel přátel jeho přátel, kteří to vidí stejně. A mezi nimi a jaderným arzenálem, který by se pro jejich plány výtečně hodil, stojí jen onen nesympatický strýček ve vojenské uniformě, na kterého zase plive kdekdo za to, že si nechává nedemokratickou moc. Tenhle postarší voják je jeden z mála našich přátel, kteří mohou v té oblasti skutečně pomoci udržet vše na úzdě. A jak se mu odvděčujeme? Nijak, pomoc mu nepřichází. Právě naopak, ještě máme tu drzost podpořit jeho odpůrce z nichž dobrá polovina, ne-li více, nás nemá ráda nebo nás dokonce nenávidí. To mi nepřijde jako zrovna dobrá ukázka prozřetelnosti. Ale zpět k hlavnímu důvodu, proč jsem vytáhl tento příklad – jak na toto reagovala naše média? Přesně dle mého tvrzení, nikdo nechce koukat na ošklivé výjevy ze země kdesi daleko. Takže zpráva o tomto se krčí ve dvou odstavečcích na dně zahraniční rubriky, zcela zastíněna obří reklamou na telefonního operátora. V televizi je spuštěn minutový šot, který je rychle přerušen zprávou o narození nového tučňáka v ZOO, než stihne někoho pohoršit svými ošklivými výjevy. A tučňák se stává hrdinou večera. Dění světa je odsunuto, tučňák to je panečku zvířátko! Správný to objekt, který přiláká pozornost maminek i dětí. I ti chlapi někde v hospodě si pod vousy zamručí, že to je pěkné zvířátko a každý hned zapomene na špatné věci doma i jinde. A už si nevzpomene… A tak se jednou budou naši potomci chodící ve zničeném světě možná ptát, co se stalo, Jak to začalo? Mohl snad za to ten tučňák co se narodil? Vždyť dle výzkumu tehdejších zpráv se nic jiného významnějšího nestalo. A tak si zaklepou na čelo, možná nebudou schopni pochopit, že my jsme přesně v duchu své povahy zcela odfiltrovali to nepříjemné a spokojeně jsme sledovali vlastní zkázu zpoza hřbetů huňatých zvířátek. Jednoho dne to přijde a my budeme překvapeni. Budeme se ptát „jak se to mohlo z ničeho nic stát?“. A budeme litovat, že jsme nedokázali myslet na horší věci, že jsme raději sledovali to pěkné a ignorovali to co vidět nechceme, ať už v Pákistánu nebo jinde. Proto nám plně přísluší onen trochu urážlivý název z úvodu znějící „my spokojení pozorovatelé zkázy“. Neboť vlastní zkázu sledujeme a přitom ji nevidíme…

Když tento americký filozof španělského původu vyslovil tuto slavnou větu, pravděpodobně tušil, že v ní vyslovuje povahu historické paměti lidstva. Celé lidské dějiny jsou jako stříbrnou nití protkány množstvím opakovaných omylů, jimž by se dalo vyhnout, pokud by se tehdejší aktéři zamysleli nad známými dějinami. Kolika tragédiím by se dalo zabránit, kdyby si někdo odpovědný prolistoval starými archívy a zamyslel se nad příčinami a důsledky činů svých předků? Málokdo si uvědomuje, že celá historie lidské civilizace je podobna daleko více spirále, kdy se po čase vrací o něco výše na stále stejné místo, než časové přímce, kterou se obvykle naše dějiny zobrazují v učebnicích. Co Santayana citátem přesně myslel? Jako jeden z mála citátů tento vyjadřuje svůj význam přímo a není třeba hledat nic skrytého. Přesně ukazuje co je třeba. Říká se, že nikdo do stejné řeky dvakrát nevkročí, ale v tomto případě to neplatí. Lidstvo (a zejména my Evropané) vstupuje do jedné řeky znovu a znovu se slepou nadějí, že řeka změnila za tu dobu koryto, nebo že nové holínky nás před vodou zachrání. A místo snahy minulost zkoumat a vyvodit z ní poučení pro budoucnost je znalost historie čím dál tím více omezována. Je ukazována jako cosi zbytečného, jako zcela nepotřebná zátěž, je tvrzeno, že je třeba hledět pouze do budoucnosti. Ovšem do budoucnosti se hledět nedá. Nedá se ani předvídat. Budoucnost dělá kotrmelce přímo nevídané a právě naše dějiny nám ukazují, že historie je plna přemetů a kotrmelců přímo nevídaných. Nedovedeme uvěřit, že by mohla naše civilizace najednou skončit. Že by naše proužkované zubní pasty a holící strojky s pěti břity mohly jednoho krásného dne zůstat ležet na zaprášených policích bez majitelů. Věříme v neutralitu a mír na Zemi. Věříme, že když necháme ostatní na pokoji, tak oni nechají nás. K čemu je armáda? My s nikým válčit nechceme… Čína? Irán? Venezuela? Ti jsou daleko a jsou to tak milí lidé… Americký radar? Proboha pryč s tím! Američané si nezaslouží pomoc. Vždyť to byli oni, kdo drze pomohl porazit Německo. Dvakrát. Vždyť to byli oni, kdo v hospodářských závodech rozvrátil Sovětský svaz. Kdo si je o to žádal? Ať vysmahnou, děkujeme za pomoc, ale už se tu neukazujte! Takový je postoj dle průzkumů většiny naší populace. Krátkozraký a sobecký. Jistě by byl jiný, kdyby nebyla znalost historie a zejména aplikování historických zkušeností považováno za pavědu nečesaných, obrýlených mimoňů. Vždyť se stačí podívat o dva tisíce let dozadu. Kde je Řím? Říše dosahuje svých maxim. Ostatní národy se podvolují a přejímají jejich způsob života i hodnoty. Řím je považován za věčný a neporazitelný. Ptáte se, proč vytahuji tuto zaprášenou historku? Protože zcela odpovídá naší novověké historií, která je to samé v celosvětovém rozsahu. A vytahuji ji i z ještě jednoho důvodu. Přesuňme se o tři sta let dopředu. Kde je Řím? Ještě větší a nádhernější než kdy předtím. Je považován za Boží město. Lidé již nepovažují ani za nutné se chránit. K čemu? Ostatní necháváme na pokoji, naopak jim výhodně prodáváme naše výrobky. Vždyť nás musejí mít rádi. Pryč s těmi válečnými štváči, kteří varují a chtějí omezit případná nebezpečí zpoza hranic! Že se chtějí cizí národy usídlit u nás? Tak proč ne? Výtečně, levná pracovní síla se vždy hodí. Který pravý Říman by se snížil k práci na poli? Nene takový silný Germán za poloviční plat udělá dvojnásobek a ještě stihne sloužit v armádě! Výtečně to Římané vymysleli. Žádná námaha, pohodlný život, každý je bohatý i ti Germáni jsou spokojení. Alegorie? Dnešek. Takřka dokonalá. Pouze ve větším měřítku. A teď se posuňme v dějinách Říma o dalších sto deset let dopředu. Kde je Řím? Stále na stejném místě. Hořící. Alarichovi Visigóté plení a vraždí. Sto let dříve to byla menšina v rámci Římské říše. Padesát let dříve to byl stát ve státě. Spojenecký a pomáhající Římu. A teď plení Řím. Věčné město. Řím se už nevzpamatuje. Za šedesát šest let už existuje Římská říše na západě pouze jako starý odkaz v kronikách. Proč je tak těžké uvěřit, že se historie zopakuje i tentokrát? Vždyť by nás to mělo varovat, ba přímo burcovat, nikoli svádět k pacifismu, kterým pouze maskujeme nedostatek vůle a odvahy s tím něco udělat…

Snad každý již na svou kůži zažil, že pokud se dooprav­dy naštve, tak to je téměř vždy kvůli napros­té drobnosti. Je to zvláštní­, že velká nep­řízeň osudu do­vede člověka roz­hodit, ale po­většinou ho vy­budí k vzepětí sil, zatímco zcela bezvýz­namná křivda ho rozpálí době­la. Tak jako vče­ra mě. Já si do­cela zakládám na vcelku mírumilovné a flegmatické po­vaze, ale co je moc to je pří­liš! Možná se mi budete smát, a­le důvodem k sep­sání tohoto ú­točného článku je obal do čo­kolády. Ano, čte­te dobře - obal od čoko­lády, taková ta podivná stříb­řitá věc v níž j­e ta dobrota za­balena. Pouhá ani ne milime­tr silná hliní­ková folie a zni­čila mi náladu na celý večer.

Teď se dostávám k sa­motnému jádru věci - co mne to na té nevinné fó­lií tak naštva­lo?  Byl to podraz, který nemá omluvy. Někdo zcela záhadným způsobem zabalil onu čokoládu do jednoho kusu fólie a okraje snad zatavil nebo co. Člověk se musí divit, kde se v onom neznámém sabotérovi bere ta zloba, že je schopen tak podlého činu. Zatavená fólie mne při­pravila o cen­né minutky ži­vota, kdy jsem zou­fale hledal o­kraje a násled­ně způsobila pou­žití násilí na její roztrže­ní. To se samoz­řejmě povedlo (onen čokolá­dový terorista jistě nepočí­tal s doslova herkulovským na­sazením, které jsem byl ocho­ten pro získá­ní pochoutky vy­naložit). Tedy obal byl roz­tržen a mým o­čím se naskytl smut­ný pohled. I teď po té době se mi nahrne při vzpo­mínce na tu roz­drcenou čokolá­du slza do oka­. Čokoláda by­la zcela nesy­metricky rozlá­mána… ano, sbo­hem pečlivému vyrovnání ko­mínku z čokolá­dových čtvereč­ků, které mám tak rád­. Sbohem syste­matickému ují­dání, byl jsem od­souzen k vulgár­nímu jezení zce­la nesouměrných od­porností, kte­ré připomínaly možná tak po­divné útvary vi­ditelné v učeb­nicích geometri­e po pokročilé­, ale rozhodně ne čtverce.

Tolik k onomu hrozivému příkoří, které se mi událo… prostě to muselo ven, protože ta zloba ve mne stále doutná a ten neznámý, který je za toto odpovědný, může být pouze rád, že se ho zřejmě nikdy nedopátrám. Dou­fám, že je spo­kojený, že mi zničil krásnou vyhlídku na bla­hobytný večer, na který jsem se těšil již nej­méně od oběda.

Takže děkuji Pa­ne X a věřte, že boží mlýny me­lou pomalu, a­le jistě a i na vás jednou doj­de a stanete se obětí podobné­ho žertíku!

Ano, ve škole jsem byl ani ne čtyři hodiny čistého času a již mi dala záminku k tomu ji pořádně zkritizovat. Nebudu lamentovat nad plytkostí probíraného obsahu ani nekompetentnost toho či onoho učitele, ne nic takového. Já se zaměřím na nový projekt, který nám byl (téměř doslova) s fanfárami dnes představen vedením školy. Byl nainstalován školní databázový systém o žácích, který si může volně přečíst každý, kdo zná přístupové heslo. Jistě, vět­šina mých spo­lužáků natož je­jich rodičů se nad tímto ne­pozastavila, proč ta­ky? Je to znač­né ulehčení pro­ti tomu, že se dříve kvůli známkám a dalším infor­macím muselo o­travovat jedno­tlivé učitele­, zatímco tady to mají pěkně pohromadě. Mě jde ale o zne­užitelnost to­hoto systému.

V jednom populárním britském komediálním seriálu se jistý politik velmi obává položení klíčové otázky znějící „zavádíte u nás policejní stát?“ v podobné věci při zřizování centrální databáze občanů, protože ví, jakou škodu by mu to u svobodomyslné britské společnosti udělalo. U nás nikdo z vedení z takovéto otázky strach nemá, nikdo to nebere jako omezení vlastní osoby natož aby se proti tomu bránil. Vlastně to každému přijde zcela normální, že je člověk stále kontrolován a kdokoli s přístupem si o něm může zjistit cokoli a kdykoli, doba „diktatury proletariátu“ v nás stále zanechala následky (a přeneseně i v těch, mou generací počínaje, kteří socialismus zažili pouze jako malé děti či ho dokonce nezažili vůbec), a právě proto je se potřeba ptát – není toto špatně? Neříkám, že je tento nápad s „Da­tabází žáků“ špat­ný, ovšem mám troc­hu strach z vel­mi snadné zne­užitelnosti. Pře­ci jenom je ško­la plná mladí­ků, kteří umě­jí s počítači divy a mohou obrany s trochou toho úsilí jis­tě prolomit - již jsem byl svědkem neoby­čejné záludnos­ti až vyčůranos­ti s jakou jsou schopni si zís­kat cizí hesla­. A pak už je to jen krůček k to­mu si počíst o cizím prospěchu­, rodiném sta­vu a dalších ci­tlivých údajích a případně je zne­užít.

Abych to zakončil - nejsem striktně proti této da­tabázi, ani nej­sem šílený anar­chista toužící po naprosté svo­bodě bez dohledu. Pouze jsem od příro­dy opatrný a mu­sím se podivo­vat s jakým kli­dem moje okolí tuto změnu při­jímá. Díky bo­hu, že minimál­ně zatím je da­tabáze plná po­divných údajů­, které nejen­že nejsou prav­divé, ale dokon­ce se pravdě a­ni neblíží. Vlas­tně se musím di­vit, kde na ně zapisující při­šel, protože můj údaj v kolonce „počet let stu­dia“ obsahuje poněkud podiv­nou cifru „1.1­. 1970“. Ať již to znamená coko­li, tak mne to pouze v mé ne­důvěře utvrzu­je, protože po­kud je někdo scho­pen udělat ta­kovouhle botu při prostém vy­plňování, bůh ví kolik chyb je v bezpečnostním sys­tému…

Takto po francouzsku vás tu vítá další pochybné individuum, co (za přispění ještě pochybnějších známých) nalezlo cestu do spletité sítě blogů a je ochotné své poněkud zvláštní názory křičet na ještě větší počet lidí než doposud. Ano je tu Řvoucí ještěr – neúnavný to bojovník proti bezpráví, zločinu a vlastně vše­mu, co se mu ne­líbí a že je to­ho požehnaně. Po­kud se vám tu bude líbit, tak mi tu nechte ně­jaký komentář, po­kud ne, tak ho tu nechte ta­ky a pak si trhně­te nohou :)

Vítá vás Řvou­cí ještěr ali­as Vals